Ranní dojíždění do práce na kole má své kouzlo. Pohyb, čerstvý vzduch, příjemný pocit ze sounáležitosti v podporující cyklopartě, okolní výhledy na hory a spoustu dalšího – to vše jsem mohla zažívat díky svému rozhodnutí připojit se k červnové iniciativě dojíždění do práce jinak než vlastními automobily.
Byla jsem součástí malého, ale silného jabloneckého týmu. Silného hlavně z důvodu překonávání ranního převýšení směr ESET, Jablonec nad Nisou.
Naše tříčlenná skupina se utvořila přirozeně z kolegů, kteří žijí nedaleko od sebe, mají kola, a hlavně chuť čelit ranní výzvě vcelku náročného fyzického výkonu. Vnitřní pocity u mě byly různorodé. Radost z nadcházející akce a současně probublávání lehkého neklidu, zda budu dvěma sportovně založeným kolegům stačit, jelikož od doby, co máme psa, je mé kolo bezpečně zaparkované v dřevníku. Tajně jsem ale doufala, že zúročím roky všestranného sportování a s lehkým vnitřním pobavením a očekáváním jsem se těšila na první výšlap a ověření své kondice.
Den D nastal a s tím i konec legrace. Omést pavučiny z kola a dopřát mu základní péči a servis. Obavy jsem neměla, jelikož je za mě měl můj kolega Tomáš, který si mě občas podezíravě prohlížel a opakovaně mě vyzýval k zodpovědné projížďce na seřízeném kole ještě před naším prvním společným výjezdem. S uklidňujícím přesvědčením, že jízda na kole se nezapomíná, jsem se rozjela na ostrý sraz č. 1. Brzdy jsem prověřila v prudkém sjezdu do údolí, kam jsme sjeli s kolegou Jirkou každý z jiného kopce.
Nadšeni z perfektně načasovaného setkání jsme zahájili první společné šlapání v lese podél řeky Kamenice a následně Jizery na sraz č. 2 s třetím cyklo společníkem Tomášem. A jaké byly první dojmy ze svižné ranní jízdy na kole? Více hlouběji zapojených smyslů, „kolové endorfiny“ nahradily „autový adrenalin“, omámení čerstvým vzduchem s příchutí lesa, řeky, jasmínu, růží, prostě romantika, ranní mlhy stoupající nad řekou a PAK…změna profilu tratě. A do kopce a za zatáčkou zase do kopce a na každé křižovatce vždy ta náročnější cesta, a ještě více do kopce. Přijala jsem to s humorem a v potu tváře obdivovala okolní výhledy na hory, louky a mraky. Myslím, že jsme se vděčně propojili ve vnímání okolní krásy.
Nutno podotknout, že někdy se ráno na cestu vydala vzhledem k pracovním povinnostem jen část našeho cyklo týmu. V takovém případě bylo na společný sraz vždy přistaveno doprovodné vozidlo, které vyzvedlo batohy s notebooky a cyklisté pak jeli alespoň více nalehko. Ano, to doprovodné vozidlo jsem většinou řídila já.
Máme štěstí, že trasu do Jablonce můžeme volit mimo hlavní silniční tahy, střídali jsme různé povrchy a profil. Po vystoupání více než 450 výškových metrů a dobití kvóty u Černé Studnice následuje dlouhý sjezd do města, který je již sdílený s ranním provozem. Jablonec se projede rychle a závěrečné přiblížení po hrázi Jablonecké přehrady a pohled na zčeřenou vodní plochu je finální odměnou a malým vítězstvím. Kolegové následně v rámci minut sedí u počítačů a jsou plně pohlceni prací. Ale troufám si říct, že dojmy a výkon z ranní jízdy na kole je činí šťastnější a tím i produktivnější.
Odlehčili jsme planetě, pošetřili naše auta a benzín, zlepšili si kondici a v městském provozu obětavě přefiltrovali nějaký ten CO2 i přes své plíce. A to je náš „ekotým”, tým „Aspoň jednou“, který se potvrdil a překonal. Ekologická mise splněna
